V lednu 2010

Shala Mata: Kosmický puls Vzestupu

https://www.lightworker.com/shala/ 

MIRKA S. : LEDEN 2010

Mé srdce se rozezní a barevné proudy světelných vln procházejí mým tělem a celou mou bytostí. Rozezníváš ty nejlíbeznější tóny, jimiž může mé bytí znít - naplněné božskou slastí. Zaséváš do mne semínka naděje a radosti: “Dávné sny nechat zde vzrůst” - to, co jsem v sobě přinesla, předtím, než jsem vstoupila do této dimenze, do tohoto těla.

Potkávám Tě v mnohých tvářích, abys mi připomněl, kým jsem, procházím zdejšími údolími i výšinami a zakouším taje, jež tento svět v sobě uchovává. Naplněn tíhou, bolestí, strachem, zradou a soupeřením... Ale i přesto je zde esence existence, esence stvoření - Láska - ačkoliv se projevuje na velmi nízké úrovni svého možného kmitočtu, oproti jiným světům, oproti světu, z něhož jsem přišla.

I tak, jak kouzelné je pozorovat, že i v těchto bažinách pohaslého vědomí lidstva vyvěrá čistý proud světla lásky jako čirý křišťálový potůček, jiskra světla, jež se nenechá pohltit, i když si to někteří přejí... Připravují pasti, aby lapili zbloudilou duši a vysáli její světlo - poté, co si nechala zaslepit svůj vnitřní zrak, jen plamen lásky v jejím srdci ji může navést... ale ten v mnohých plápolá jen z posledních sil, jako by mu chyběl život, který by jej živil. Vím, oni to nevidí... oni to necítí...

I když nás je zde již mnoho - a za to vroucně děkuji - kteří bychom mohli zaznít tím nejvyšší tónem naší božské podstaty a snažit se probudit ty, jež usnuli v temnotě. Vím, jsme tu společně a lekce, které jsme sem přišly získat, jsou velmi cenné. Je nás mnoho, kdo zazářili a vytrvale pokračují na své nelehké cestě v místních podmínkách - mnozí z nás neznali dualitu, neznali emoce, neznali záludnosti těchto končin. Proto mnohokrát téměř upadli pod přívalem stavů jim neznámých - pod prudkým pronikáním dravých myšlenek a  drásavých emocí ze zdejšího kolektivního vědomí přímo do nás jako šakali chystající se k rozervání své kořisti. Ale síla našeho energetického pole udržovaného božským plamenem v našem nitru nás  ochránila, ač se mnohokrát zdálo, že nás již zdejší lsti lapily. Nyní je na čase probudit naše božské schopnosti z vyšších světů, z dávných vyspělých cilizací, a udržovat ve svém vědomí poznání a lekce získané  z čelení temnotě, aby tento svět prošel do vyšších dimenzí a přiblížil se Zdroji a jeho dokonalosti harmonie, moudrosti, lásky a vznešené radosti z čirého Bytí.

Ačkoliv mé srdce přetéká láskou, vášnivou zamilovaností do Bytí a jeho nádhery i v těchto temných končinách plných pastí, vždy, když pohlédnu do tváře místních, když vnímám jejich narušené a potrhané energetické pole, přepadá mne hluboká tíseň, smutek, žal a zoufalství, jejichž intenzita se prohlubuje s poznáním, že si nejsou ničeho VĚDOMI... V té chvíli toužím utéci, aby mne tento bol nepřemohl, utéci daleko Domů... tam, kde bytosti znají principy a zákonitosti vesmíru, vědomí, tvoření a BYTÍ... Skutečného bytí, a nikoliv jen bloudění... a zamotávání se ve snaze si ulehčit tíhu prázdnoty, již v sobě mají zdejší lidé Země. V tom okamžiku si říkám “dost, už stačilo, toto už pozorovat nebudu”, nechci pociťovat bolest pádu vědomí - jež se zde projevuje - daleko od Zdroje. Já vím, že takto to nemá být, já vím, že toto není můj domov...  a přesto... přesto mne cosi nutí zde zůstat a pokračovat... I přes tento stav zoufalství cítím, že zde musím působit, i kdyby se měl probudit jen jediný človíček, stálo by to za to. A... musím opravdu vidět, jaké to je, když je vědomí daleko od světla... když z tvůrčího a radostného plamene lásky zůstala jen jiskra... I přesto si tento svět zaslouží velké pomoci... Je nás tolik, co sem přišli do fyzického těla, a tolik, jež zůstali ve světelných tělech, aby na nás dohlíželi a vedli nás, pomáhali nám, a tím i zdejším bytostem. Ale i tak zůstávají lekce a poznání, které musíme projít sami - ačkoliv nám bude pomáháno, budou-li naše záměry čisté a božské.

Z pocítěného zoufalství a smutku, jež mnou proniká a otřásá každým atomem mého bytí, se obracím k Tobě... vroucně... vášnivě... zoufale... jako dítě, které spatřilo příšery v temné noci a volá svou maminku... jako ztracená v divočině plné šelem volám vroucně ke hvězdám, aby mne navedly... Jako vyprahlá, žíznivá po Tvé Lásce, po Tvé Náruči, po Tvé Moudrosti. Prosím Tě z posledních sil, abys mne pozdvihl svým Světlem, odstranil ze mne nánosy temnoty a bolestných stínů z této pozemské zkušenosti. Volám, volám... Tebe... natahuji se k Tobě a toužím dosáhnout Tvé Náruče - aby mne ukonejšila. A hle! Jako blesk, chvějivý bublající šumící příval světelných proudů sestupuje ke mně a Tvá náruč mne objímá tak něžně a tak prudce zároveň. Jako blesky pronikáš do zákoutí mé duše, abys božským hřměním vyhnal démony, jež by se v mé duši usadili. Blesky přísnosti Tvé lásky a všemocnost Tvých sil mnou protékají jako bouřkový déšť, jenž vše smývá a vším otřásá, aby to očistil a naplnil životem.

Co se to stalo, Tvá Milující náruč se proměnila v bolestné neúnosné záření, jež proniká mým vědomím - přerovnává mé myšlenky... má mysl je tak zmatená, neví, kam pohlédnout, za jaký konec vzít, aby klubko rozmotala... Mé pocity, mé emoce rozbouříš a rozvíříš svým světlem... Najednou si nejsem jista už vůbec ničím...   Ach ne, opět ten stav zoufalství... Ale jakto, proč jej prožívám ve Tvé náruči? Nemám však dostatek sil ani orientace se ptát, hledat odpověď... jediné, co v této chvíli potřebuji, je se tohoto zmatku zbavit... Kde... kde se jen zachytit, abych tuto očisťující bouři přežila? Abych se neztratila? Chci mít tuto situaci pod kontrolou, chápat, co se děje, ale zdá se, že Ty máš se mnou zcela jiný záměr. Chceš mnou otřást až do té nejposlednější částečky, z níž se skládám... je to lekce? Určitě... ale nyní mi má mysl neslouží... i mé vědomí jakoby se oddávalo této smršti, prudkosti očisty, o níž jsem tak žádala, abych mohla spočinout ve Tvé Přítomnosti, v plné čistotě...

Není nic, čeho bych se mohla přidržet, až... ale ano... až na plamen v mém srdci... To ten musím nechat rozhořet do jeho plné velikosti a nádhery.... Mé ego se mne snažilo obalamutit - že dokáže mít vše pod kontrolou, ale ne, dělá to jen proto, aby nedovolilo mé pozornosti se zaměřit na vyživování plamene lásky uvnitř mého duchovního srdce. Nyní se tedy již nebráním tomuto zmatku v mysli, nyní se uvolňuji a nechávám sebou proplout jakékoliv zmatené obrazy, jakékoliv emoce a pocity s tím spojené... “Přijímám vás, ať již znamenáte cokoliv... ať již jsem vás stvořila já, svou zkušeností v temných sférách bytí na Zemi, či ať již jsem vás přijala od ostatních, v touze jim pomoci a ulehčit jim... či se nechala přemoci jejich záludností... Ať již pocházíte odkudkoliv, přijímám vás a vítám vás... již vás nepopírám a nepotlačuji... pojďte a buďte osvobozeni...”

Toto mocné víření zdá se být temným zlým hurikánem, jež mne chce pohltit a zamotat, ale ne, JÁ uvnitř zůstávám pevná ve svém JÁDRU, ve svém srdci – beru si zpět veškerou svou sílu, veškerou energii, kterou si propůjčila tato stvoření... a vracím ji zpět životu plamene srdce... a ten se rozzařuje a sílí... sílí... až vybuchne do mocného světla, jež uvnitř MNE dočistí ty nejskrytější nánosy a stíny... MÉ vnitřní světlo srdce se spojuje s TVÝM a bolest, zmatek, temnota a chlad tísnivé samoty zmizel ... NYNÍ... konečně... setrvávám ve TVÉ PŘÍTOMNOSTI a společně PROUDÍME veškerým ŽIVOTEM, ve všech dimenzích Tvého STVOŘENÍ. Jediné, co si nyní přeji, je zůstat navždy ve Tvé blízkosti... Vše se ve mně obnovuje, sděluješ mi tajemství o Mně a Mé Cestě... A pak... není žádné pak, neboť je to NYNÍ, včera i zítra... věčná přítomnost....

Opět se vracím vědomím do svého těla na Zemi 3. dimenze a pohlížím na zdejší svět... Temnota je zde, ale nenechávám ji již do sebe vniknout  - tak bych nemohla naplnit svůj zdejší  úkol. Nenechávám se již chytit do pasti soucitu a znám lásku i v její přísnosti... Vím, že každá bytost si musí prožít své stíny a okovy... nesmím je brát na sebe, jelikož tím bych jí vzala lekci, kvůli níž zde pro ni byly. Mohu jen na malý okamžik ukázat světlo, zazářit jako nebeská hvězda, ale pak se ihned stáhnout do tajemna vesmíru a být jen malým světýlkem, jež příliš neoslňuje, příliš nezraňuje - neboť již vím, že světlo může být i velmi bolestné, otřásající... a přílišné zazáření by je mohlo jen zastrašit... Ale frekvence lásky, ano, ty, ... ty jsou v každém stvoření - neboť jsou podstatou všeho co jest... Proto jedině tím, že ostatní nechám pocítit nádheru lásky, poznají Cestu...

Tento úkol zde má mnoho, mnoho, mnoho z Nás... a čím více nás takto bude působit, tím snadnější bude naše Bytí zde ...

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - pro
www.reiki-centrumpraha.cz napsala Mirka S.)