Karma

 Karma označuje etický přírodní zákon příčiny a následku, čin vykonaný se záměrem nebo vědomým motivem a odpovídající následek tohoto činu, postihující zpětně aktéra samotného. Zjednodušeně řečeno podle této doktríny egoistické jednání způsobuje utrpení, zatímco nesobecké jednání přináší štěstí. Z buddhistického pohledu neznamená karma „osud”, ale může být přeložena jako „čin” nebo „příčina a následek”. Zhruba řečeno, karma funguje následovně: Každý čin, slovo a myšlenka – pozitivní či negativní – zanechává otisky v mysli. Protože způsob prožívání světa je určován obsahem naší mysli, negativní otisky nevyhnutně vedou k budoucímu utrpení. Když tedy pochopíme, že naše myšlenky, slova a činy zasévají semínka našich budoucích zážitků, budeme mít moc měnit náš život ve vlastních rukou.

Co je karma?

Můžeme to vidět často kolem sebe. Někdo z našeho okolí, člověk, jež se těší všeobecné oblibě a jemuž nikdo nepřeje nic zlého, je znenadání stižen osobní tragédií, například zhoubnou nemocí nebo neštěstím v rodině. Okamžitě se vůkol zvednou hlasy, že je to nespravedlivé, že takový dobrák si něco podobného nezaslouží. A on opravdu v tomto svém životě nevykonal žádný skutek, který by zavdával příčinu k tak neblahému „zásahu osudu“, takže se to vskutku může jevit jako nespravedlnost, zvláště když jiní, dle mínění ostatních daleko horší lidé, jsou podobných tragédií ušetřeni.

Málokdo je ochoten připustit, že v tomto směru se žádné nespravedlnosti nedějí a že každý „zásah osudu“ je jen vyústěním zpětných karmických působení, která si s sebou každý člověk přináší nejen z tohoto, ale i z minulých životů. Dokonce je vzácností i to, když někdo dospěje tak daleko, že připouští existenci minulých životů, jichž má za sebou každý jednotlivec bezpočet. Nebereme-li v úvahu lidský život v celistvosti všech jeho pozemských vtělení, pak se nad lecjakou „nepřízní osudu“ pozastavíme jako nad nespravedlností. Příčinou dalšího a dalšího vtělování lidské duše je karma.

Karma, nebo-li karmický dluh, je něčím, čeho se lidská duše usiluje zbavit, čehož lze dosáhnout jenom pozemským prožíváním, neboť jedině na zemi se duše karmou obtížila. V mezidobích mezi jednotlivými vtěleními se duše na „onom světě“ nebo chcete-li v jemnohmotnosti na tento svůj pozemský úkol připravuje a vybírá si místo a rodiče, kde by po vtělení nalezla nejlepší podmínky pro odčinění svého karmického dluhu. Netřeba zdůrazňovat, že odčinění karmy bývá spojeno s prožitky veskrze nepříjemnými, někdy až tragickými, jež vždy odvisí od závažnosti karmického dluhu, který dotyčná duše na zemi odčiňuje. Byť toto prožívání může být sebebolestnější, je to ku prospěchu té které duše a ona sama si to tak před svým vtělením přála, třebaže nyní na zemi to možná vnímá jinak, majíc své přání uloženo v podvědomí, k němuž se dosud nepropracovala. S přijetím hrubohmotného těla se totiž veškeré duchovní vědomí přesouvá do podvědomí, jež posléze probleskuje coby tušení nebo intuice a záleží na člověku, jak moc mu dokáže naslouchat a zbavit se všech hrubohmotných bariér, mezi něž patří i přemrštěný rozum, které mu v tom mohou bránit. V okamžiku trpkého prožívání člověk zřídkakdy rozpozná, že právě tohle musí zažít, aby vyrovnal svůj karmický dluh, rozpozná-li to však, pak udělá velký krok k duševní očistě a k naplnění smyslu svého pozemského života. Vede-li těžká životní zkouška k poznání, že člověk při ní zpravidla prožívá právě to, co v některém z minulých životů jeho přičiněním prožívali jiní a nyní se mu to dle zákona zvratného působení vrací,aby to pocítil na vlastní kůži a díky tomu prozřel, pak je tento konkrétní karmický dluh odčiněn a už se více nevrací. V případě, že by to nevedlo k prozření a člověk by to vnímal jako nespravedlnost, jako neopodstatněnou „ránu osudu“, bude se karmické zpětné působení vracet tak dlouho, dokud k prozření nedojde. Nikdo karmě neunikne, „každý dluh bude splacen do posledního haléře“.

Jak žít správně?

Lidem byla dána jedna neocenitelná pomoc v podobě „návodu“, jak žít, aby se vyhnuli obtížení karmickými dluhy. Tou pomocí je Desatero Božích přikázání. Jejich dodržování zaručuje život v čistotě, nutným předpokladem je však také jejich správné pochopení. Protože život je jeden a týž jak v hrubohmotnosti, tak v jemnohmotnosti, vztahuje se i Desatero na obě tyto sféry. Je-li například psáno „nezabiješ“, pak to neznamená pouze hrubohmotně „nezabiješ“. Lze zabít i jemnohmotně a před Božími zákony je to stejně závažná vražda jako fyzické zabití. Lze třeba pomluvou zabít dobrou pověst člověka, která je v jemnohmotnosti živá a má samostatnou formu nebo lze zabít čistou lásku mezi dvěma lidmi necitlivým či dokonce záměrným vnesením nesváru mezi ně. Na tyto zločiny lidské zákony nepamatují, ale přesto znamenají stejné karmické zatížení jako hrubohmotná vražda a jsou porušením přikázání „nezabiješ“. Nebo vezmeme-li přikázání „cti otce a matku“. Dalo by se volně vyložit jako „cti otcovství a mateřství“ a nezavazuje tedy jednostranně jenom děti k slepému uctívání svých rodičů za všech okolností, ale i rodiče, aby zodpovědně přistupovali ke svému poslání, vedli své děti duchovní cestou a umožňovali jim tak je ctít. Nesprávné a jednostranné pochopení tohoto přikázání je jeho porušením a opět vede ke karmickému zatížení. Tak bychom mohli pokračovat u všech dalších přikázání z Desatera. Při výkladu všech se lidé dopouštějí stejné chyby a sice, že berou v potaz jenom fyzickou, hmatatelnou stránku světa, čili hrubohmotnost. Život však nemenší měrou probíhá i tam, kam pozemským okem nevidíme, v jemnohmotnosti neboli, jak se všeobecně říká, „na onom světě“. Myšlenky, city i slova mají živé formy a lze je zabít, stejně tak jako jimi zabít a před Bohem to jsou stejně závažné skutky jako tady na zemi porušení lidských zákonů.

Lidská duše se usiluje karmy zbavit z jednoho prostého důvodu. Karmická vlákna ji totiž poutají k zemi a nutí k dalšímu a dalšímu vtělování, zatímco cílem lidského ducha je se od země vzdálit a vznést se k duchovním výšinám. K tomu se ovšem potřebuje vymanit z koloběhu vtělování, což předpokládá oprostit se od všech karmických vláken. Každá myšlenka, každý čin zůstávají s člověkem, který je vyslal, spojeny neviditelným vláknem, putují coby živé formy jemnohmotností, na základě zákona přitažlivosti stejnorodého na sebe nabalují všechny stejnorodé živé formy a takto zesíleny se po oněch vláknech vracejí ke svému původci, kterého plnou silou zasahují. To je karmické zpětné působení a ona vlákna jsou karmická vlákna. Jsou-li myšlenky a činy pozitivní, je všechno v pořádku, jsou-li naopak temné a negativní, pak to znamená odčiňování karmického dluhu a člověku to přináší nepříjemné „rány osudu“. Když taková „rána osudu“ vede k tomu, že člověk změní své myšlenky a činy, karmické vlákno odumře a dluh je vyrovnán. To je jediný způsob, jak se karmických vláken zbavit. Jinak stále sílí a přinášejí člověku, jež je svým myšlením a konáním „vyživuje“, nová a nová utrpení. Pouhou myšlenkou se lze až neuvěřitelně karmicky obtížit a ublížit člověku žijícímu třeba na opačném konci světa, s nímž fyzicky nikdy nepřijdeme do styku. Myšlenka se po té, co ji vyšleme, ihned jemnohmotně formuje podle svého druhu a jako živý útvar se vydává na cestu jemnohmotností. Přitom je přitahována stejnorodými myšlenkovými útvary, které jsou všechny karmickými vlákny spojeny se svými původci. Myšlenkové formy se navzájem posilují, takže naše špatná myšlenka může znásobit myšlenkový útvar náležící úplně cizímu člověku, znásobený útvar se k němu vrátí, způsobí, že se ten člověk ještě více karmicky zatíží a my na tom neseme podíl viny. Od té chvíle jsme poutáni karmickým vláknem navíc ještě k dotyčnému člověku a brání nám to v duchovním vzestupu tak dlouho, dokud mu nepomůžeme dostat se na tu úroveň, kde by byl bez zásahu naší špatné myšlenky, což může trvat i několik pozemských životů. Takové zdržení může být pro duchovní vývoj člověka osudné a proto by neměl lehkovážně zacházet se svými myšlenkami. Kdo udržuje své myšlenky v čistotě, nemusí se něčeho podobného obávat.

Při prvním vtělení je lidská duše prosta vší karmy. Ta vzniká až následkem jejího svobodného rozhodování při putování hrubohmotností a činů, jež jsou výsledkem tohoto rozhodování. Nemusí být jenom karma špatná. Pohybuje-li se duše ve světle, jsou i její skutky světlé, vysílá jen dobro a dobro se k ní zase vrací. To nevede ke vzniku karmických dluhů a taková duše potřebuje obvykle jen nemnoho pozemských vtělení k dosažení duchovní zralosti. Potom se může od hrubohmotnosti vzdálit, odložit i své jemnohmotné tělo a coby čistý, zralý lidský duch se vrátit do Duchovní říše, kterou křesťané nazývají „rájem“. Zde posléze skutečně žije život věčný v trvalém štěstí Boží blízkosti. Nezřídka se však stává, že se očištěná duše rozhodne jinak, dobrovolně zůstane v jemnohmonosti a připravuje se na další vtělení do hrubohmotnosti, které by jinak nebylo nutné. Může se tak dít proto, že přijala nějaký úkol z vyšších sfér, třeba pomoci světlému duchu vtělenému z vyšší duchovní úrovně šířit světlo na zemi nebo aby sama v pozemském těle šířila světlo. To je hrdinský čin, neboť na zemi ji hrozí pád do temnot. Obyčejně však má vydatnou pomoc ze světla a přijme taková opatření, aby se vyhnula selhání. Například se záměrně narodí s tělesnými dispozicemi, které jí umožní nepodlehnout pokušení temnot, jež na ní na zemi budou číhat na každém kroku. Může na sebe dobrovolně vzít fyzické onemocnění, které jí pomůže snáze se nasměrovat k naplnění svého pozemského poslání. Takové onemocnění nemá co dělat se špatnou karmou. Jeho cílem je uchránit duši na zemi vzniku nových, nežádoucích karmických vláken. Plněním takového poslání lidský duch ještě více zraje a sílí, stává se vědomějším a vrací se do Duchovní říše ve slávě. Zvláště dnes, v období Posledního soudu, je tato pomoc neocenitelná.

Všechny těžkosti, jež nás v životě potkávají, jsou vzácným darem, protože jejich překonání je jedinou cestou, jak se oprostit od k zemi poutající karmy. Podaří-li se nám to, pak zachráníme svého nesmrtelného ducha před příchodem konce Posledního soudu.

Zdroj: https://zivotni-energie.cz/karma-a-karmicky-dluh.html