Srpen, sny

„Sny“

2. srpna 2010

Sny... nejběžněji tímto slovem  označujeme svá noční putování, když naše fyzické tělo spí... Mnozí z nás takto označují svá nejhlubší přání... A přesto jsou to všechno dost možná jen sny uvnitř dalších snů...

Ponořeni do svého snění, zahaleni temným rouchem zapomnění, sníme svůj pozemský sen... Pouze hlas naší duše nám občas připomene, že je čas jít dál, avšak je tak snadné usnout v pocitu pozemského „bezpečí“ či se ztratit v těžkých situacích....

Spousta z nás zapomíná, kým jsme, proč jsme zde či kam že to vlastně směřujeme.. Snad následující příběh, jenž se „zdál“ mně, připomene vám právě ten váš sen či skutečnost.. Někdo si tento příběh přečte jako pohádku, jiný v něm může vidět pouhý výplod fantazie, ale někomu též třeba pomůže si vzpomenout, že něco podobného „sní“ také... Koneckonců sníme společný sen, a ten vskutku může být „stejný“… A není vyloučeno, že někomu tento můj sen pomůže v těžké chvíli, kdy zapomněl na sny své…

... Ten den byl pro mě více než významný… Jako jedna z nejvyšších kněžek jsem obdržela náhrdelník z drahokamů,  překrásné zářivé duhové roucho, jež jiskřilo jak polední slunce obklopené duhou, a také zlaté sandály - symbol  vysokých zasvěcenců Boha Slunce… Moji radost nelze slovy popsat. Konečně... Celé věky jsem na tento okamžik čekala…

Stála jsem tam, u nejvyššího kněze, nevýslovně šťastná, oděná nádherou, po níž jsem tolik toužila… Myslela jsem si, že mě čeká už jen blaženost, již jsem znala z období tzv. Zlatého věku, když jsem jako vysoká světelná bytost přišla na tuto planetu... Od té doby jsem však prošla mnohým - tolik strádání, tolik nepochopených lekcí, tolik smutku, strádání... Nyní se snad již mohu vrátit domů…

Jaké však bylo mé překvapení, když mi velekněz  sdělil, že mne čeká ještě jedna zkouška – nicméně, pokud ji zvládnu, bude tou poslední. Mlčky jsem přikývla v očekávání čehosi významného, majestátného, velkolepého… ale nestalo se. Pokynul mi, abych si právě získané skvostné roucho vyměnila za prostý šat, abych si sundala zlaté sandály a také zářivý náhrdelník ze vzácných drahokamů. Nic neříkajíc jsem tak poslušně učinila, byť se slzami zklamání v očích... A pak, pak to přišlo… Bosá, v prostém režném oděvu jsem musela sklouznout jakousi šachtou, vedoucí z veleknězovy komnaty kamsi hluboko dolů. Ocitla jsem se v jakési kamenné místnosti, připomínající kobku. Seděla jsem na její podlaze schoulená, plačící a nic nechápající… Proč jsem tedy vlastně obdržela  vzácné roucho, drahocenný náhrdelník, zlaté sandály…?? Proč jsem to vše v témže okamžiku musela vrátit a podstoupit další zkoušku, která se mi navíc jevila naprosto nesmyslná?? Jedinou útěchou mi byla veleknězova věta na rozloučenou: „Nezapomeň, že vše, co zažiješ je pouhý sen. Nenech se zatáhnout do lidských dramat odehrávajících se v realitě, kde se ocitneš… buď stejně tak na pozoru i před tím, čemu se tam říká „štěstí“, nenech se ukolébat do blažené dřímoty jako spousta jiných! Nezapomeň -  je to  všechno jen sen a iluze...“

Kdesi v hlubinách oné temné podzemní šachty jsem  „usnula“, začala jsem snít jeden z těžkých snů... později jsem se dozvěděla, že je to „realita“ v 20. a 21.století. Ach, ten sen byl příliš tíživý, příliš bolestný na to, abych si ho chtěla zapamatovat celý. Jedině to, že jsem si po  předlouhé době konečně vzpomněla, že „jen“ sním, mi pomohlo potíže v zdejší realitě zvládat... a také naděje... Naděje, že se jednoho dne opět ocitnu ve svém pravém domově, v místě a čase, v němž jsme všichni čistí, upřímní, kde vládne láska, moudrost a světlo…  Na onom místě, kde jsou všichni mí milovaní,  tam, kde svítí tisíce sluncí a voda  se třpytí odstíny duhy, jež jako by zrcadlil ten nádherný šat u mého posledního zasvěcení... Vzpomněla jsem si! Ten domov na mne čeká, vlastně v něm  „Jsem“ stále... To jen závoj zapomnění mi zatím brání - jakkoliv už jen mlhavě –tam. svým skutečným „Já“ pobývat…

S příslibem nového dne, ač si pořád uvědomuji tíhu svého zdejšího snu, utírám si slzu stékající po mé tváři a snažím se naplnit radostí – uvědomuji si, že tím bude  méně o jednu slzu prolitou na tomto světě... Ne, není snadné se usmívat ve světě plném bolesti, není lehké rozzářit svou tvář a vnímat svit slunce…

Já však už vím, že existuje místo, kam mohu jít, kde mají i sny svou volnost a svobodu... Kde jsme všichni spolu, ve věčně zářivém stavu mysli… Stačí udělat krok v čase…Vím, že jsme volní a žijeme zde (či je to snad tam?) v místě zářivého světla. To ten plášť zapomnění, jenž doposud nosíme, nás zanechává zdánlivě bezbranné v tmavé noci plné tíživých snů. Jenže zářivý plamen naší duše je vskutku nedaleko – stačí krůček v čase... procitnutí… chce to jen postavit se pevně a vznosně, abychom mohli čelit temnotě i slunci... Je-li vše „Přítomným okamžikem“…zítřek nikdy nepřijde... není ho třeba.

(Reprodukce celku nebo částí tohoto článku je povolena pro jakékoliv médium, pokud je připojena tato poznámka - pro www.reiki-centrumpraha.cz napsala Zuzana S.)