Duchovní partner aneb setkání s naším dvojpaprskem

Ráda bych zde zveřejnila článek který mi přišel mailem. Krásně napsané a pravdivé :-)

 

Zamilovanost nebo láska?

Zamilovanost má za následek slepotu, hluchotu, nemohoucnost. Člověk onemocní, protože nevidí nic jiného, než partnera, neslyší sám sebe, ale jen druhého a bez druhého není schopen života. Jsi mojí součástí. Člověk v zamilovanosti jedná spíše hlavou, chce toho druhého vlastnit, bojí se o své štěstí. Takže člověk si myslí v zamilovanosti, že jedná srdcem, ale je to jen rozum. Člověk ve strachu o toho druhého zde žije utrpení.......

Láska naopak jedná srdcem. Chceš se mnou být, můžeš. Nechceš, nemůžu tě držet. Vím, že dokážu žít i bez tebe. Že svůj život zvládnu sama a tudíž se o tebe nemusím bát, protože si věřím. Dokážu žít s tebou, ale i bez tebe. Obojí má pro mě stejnou příchuť. Nejsi mojí součástí, jdeš jen životem vedle mne. Tudíž jsem zdravý a schopný. Zde je volnost a mizí strach. Žije se zde život bez utrpení.
Každá žena hledá k sobě hodného muže, ale pokud není silná uvnitř sebe, nemůže jí být hodný muž přidělen. Ona by pod vlivem hodného muže ještě více slábla, místo aby sílila. Záměrem Vesmíru je, aby každá žena zesílila, aby mohla být rovna muži. Pak může dostat hodného muže, protože je již silná a umí s tímto hodným mužem zacházet. Bude si vážit jeho úcty a ne jím pohrdat, že je bačkora. Hodným mužem pohrdají slabé ženy, protože se potřebují ještě učit od silného muže. S hodným mužem je nuda, nic se neděje, protože on jí vše plní a ona nemusí o nic usilovat. Slabá žena se potřebuje ještě hýbat, aby zesílila. Silné ženě stačí zůstat ve svém středu, už se nepotřebuje hýbat, a proto ocení hodného muže, už se nepotřebuje učit a bude jí vyhovovat klid a úcta. Na počátku věků byly silné ženy, které si přestaly vážit hodných mužů, a nyní byly slabé ženy, které si vážily silných mužů. V současnosti mají být silné ženy a vážit si hodných mužů. Vracíme se zpět k počátku a měly bychom nyní dobře pochopit svoji roli.

Proč ta láska tak bolí? Protože vše, co prožíváme, musí mít protipól. Vše je draze vykoupeno. Když potkáme velkou lásku, čeká nás velká bolest, ať už se rozejdeme, nebo o přítele přijdeme jiným způsobem. V nových vztazích už neprožíváme velkou lásku, jsme stále ve svém středu a to znamená, že nemůže přijít ani velká iluze, ani velký smutek. My už jsme rádi, že jsme našli sami sebe a nemíníme se příliš dávat tomu druhému. Stále máme úctu sami k sobě a tím se nemůžeme vychýlit ze svého středu a časem prožívat velkou bolest. Co to znamená? Že jsme rádi, že máme partnera, ale zrovna tak se dokážeme smířit s tím, že by odešel.

Zkuste se vrátit do své minulosti. Napište si na papír všechny partnery, které jste potkali ve svém životě. Ke každému partnerovi napište vše, co se vám na něm líbilo a vše, co vám vadilo.

Vše v posuzování pochází od vás. Jací jsme uvnitř, takového dostáváme partnera. Pokud chceme hodně vlastnit, dostaneme partnera, který nás vlastní. Pokud máme v sobě žárlivost, dostáváme partnera, který na nás žárlí. Pokud chceme být čistí, dostaneme partnera, který je nečistý. Pokud chceme být věrní, dostaneme partnera, který nám bude nevěrný. Pokud jen umíme dávat, dostaneme partnera, který bude jen přijímat. My se totiž musíme poprat se svými zápory, nic nám nesmí být proti srsti. Žádný zápor totiž ve skutečnosti neexistuje, ty zápory jsou jen v nás.

 

 

Žena celistvá již nepotřebuje lásku druhých

Když se žena nemá ráda, potřebuje od muže slyšet milá slova: Jak jí to sluší, jak vypadá dobře. To, že jí někdo ocení, ji činí šťastnou a má dobrý pocit. Když se žena má už ráda, vyzní jí tato slova jako planá fráze a tlachání. Už je nepotřebuje slyšet, protože se má ráda a dokáže se ocenit sama. Už nepotřebuje ocenění druhých a ví, že je to jen faleš, předstírané pokrytectví druhého, aby se mi zalíbil a mě dostal tam, kam potřebuje. Snadno se přes ocenění našich kvalit necháme druhým dotlačit do situací, do kterých on potřebuje. Takže, když si uvědomím, že i toto je jen hra, nelpím na hezkých slovech druhých. Muž ví, že jen slabou ženu může získat tímto oblbováním, že na silnou ženu toto již neplatí. Tam se má na pozoru. Už ví, že mu to nezbaští. Dokonce mi řekl jeden muž: "Dnes jsem pozval jednu na oběd, ale víš, že už mě to oblbování nějak přestává bavit? Asi bych si s ní už raději jen povídal." Když i muž se začne doceňovat, přestává chtít uspět u každé ženy. Už si nepotřebuje dokazovat jak je dobrý, že každou dostane. Začne mu také jít o jiné hodnoty. Naopak slabé ženě udělá dobře, že o ní někdo stojí, zvláště když doma si jí už nikdo nevšímá. Ale stále je to jen hra na lásku, protože dokud nenajdu lásku v sobě, nemůžu ji najít ani v druhých.


Jdeme ke slunci

Každý musí v sobě nyní objevit svoje vlastní slunce a svoje slunce každý objeví přes svoji věrnost sám sobě, svým pocitům. Je to někdy těžké obstát v tom, co chci, když léčky přicházejí, aby mě odvedly od mého původního záměru. Ale když zůstanu u sebe a u svých pocitů, získám radost. Obstál jsem a můžu se radovat, protože jsem dal sobě, co potřebuji, a to právě působí moji radost na duši. Vždyť vlastně o nic nejde, jen o to, abychom byli věrni sami sobě a zbytečně se nerozptylovali ostatními a jejich pocity. Když se toto naučím, mám v sobě stálé světlo, které působí na ostatní jako zázračný lék. Lidé jsou přitahováni k mému slunci a tím, že pobývají v mé blízkosti, mohou se nechat osvětlit a začít také více svítit pro ostatní. A tak se budeme nyní učit nalézt své slunce v sobě a v jiných. Když se tato slunce postupně spojí, dojde k osvětlení celé planety. To je tedy ten světelný převrat, který nás čeká. Je to jednoduché, ale cesta ke slunci je namáhavá, jako v pohádce O třech zlatých vlasech děda Vševěda.
Učíme se lásce k sobě přes jemnější energie

Ráno jsem se probudila a můj zrak padl na obrázek, který jsem před léty dostala od dívky, která se do mě zamilovala. Dívám se a studuji, co drží faraón s dívkou na obrázku. A najednou si uvědomuji, že slunce. Došlo mně, že i tato dívka mě vedla ke slunci, ke kterému stále jdu. Pohrávala jsem si často s myšlenkou, jaké by to bylo, kdyby se do mě zamilovala žena. A po čase se to stalo. Přišla krásná dívka, která mě vyznávala city tím nejjemnějším způsobem, který jsem dosud nezažila. Bylo to pro mě něco kouzelného, ale nedokázala jsem opětovat její city. Řekla jsem jí hned na počátku: "Vážím si tvé lásky, ale já ti více než přátelství nemůžu nabídnout." Přesto tato dívka pobývala v mé blízkosti déle než rok. Pak si našla jinou dívku. I tato dívka mě pomohla přiblížit se k sobě.

Po mém osudovém partnerovi mi přišel do života přítel, který se choval jako já. Byl ustrašený, bál se mi něco říci. Připadal mi falešný tím, že nedokáže říkat věci na rovinu a štval mě svým chováním. Čím více se snažil mě nenaštvat, tím více jsem se snažila ho naštvat já. Provokoval mě svým uhlazeným chováním, chtěla jsem vidět jeho emoce, chtěla jsem ho zasáhnout do hloubky, aby se projevil takový, jaký je. Najednou mě došlo, že v něm vidím sebe ve vztahu k osudovému partnerovi. Tak takhle přesně jsem ho musela štvát, a proto do mě 'šťoural' a snažil se mě probudit k životu. Uvědomila jsem si, jak je to děsný, když jeden už je přirozený, našel se, a ten druhý ještě hraje hru a nechce se ukázat ve své přirozenosti. Byla jsem ráda za tu ukázku a zároveň prožitku na vlastní kůži, abych si mohla lépe uvědomit i hodnotu toho, co jsem dostala do života prostřednictvím osudového partnera. I tímto uvědoměním jsem se stále přibližovala k duchovnímu partnerovi.

Po tomto příteli mi přišla do života výše zmiňovaná žena. Byly to hezké dny. Ona mi totiž rozuměla a dávala mi hodně citu a já se najednou mohla chovat přirozeně, nemusela jsem se bát, necítila jsem sílu toho druhého, ale rovnocenný vztah. Naučila jsem se lásce k sobě a dopřála si něhu, kterou jsme si vzájemně mohly předávat. Jen k intimnímu sblížení nedošlo. Kolikrát jsem se přistihla u myšlenky: "Tak to zkus se s ní líbat," ale nešlo to. Přesto nás přátelský vztah vzájemně obohacoval, a já jsem vyzrávala díky této podpoře v silnou a nezávislou ženu. Tato žena mi vlastně zprostředkovala předěl v energiích. Od mužské hrubé síly, v ženskou něžnou sílu. Když jsem se naučila mít ráda a stala se samostatnou, pak teprve mi přišel do života duchovní přítel.

Rozdíl mezi vztahy, které jsme žili a duchovními, které budeme žít

Poselství channelingem:
Všem nám přicházejí dary z nebe. Tyto dary nám dávají možnost žít život skrze city, nikoli skrze emoce. Zamysli se nad sebou a na první místo dej své pocity. Musíš najít cestu srdce, i když tě tam leze hlava. Vše si tvoříš sama, vše je v tvých rukách, jen si o vše musíš říci. Neboj se zklamání, vše nemusí být takové, jaké se to jeví.

Duchovní vztahy už nevznikají z velké zamilovanosti, ale ze sounáležitosti. Tyto vztahy vznikají nevinným přátelstvím, porozuměním a postupně sílí. Jsou opakem vztahů ze zamilovanosti, které slábly. Oba partneři vzájemně pracují na harmonii vztahu a postupně se stále více rozsvěcují a čím více se rozsvěcují, tím více svítí jeden druhému a zároveň celé společnosti svojí harmonií a klidem. To, co z nich vychází, není zamilovanost, že jeden vidí jen toho druhého, ale je to láska, která je neomezená, jak pro toho druhého, tak i pro ostatní. Je jí stále dost a stále více se jí z tohoto vztahu rodí i pro ostatní. V duchovním vztahu totiž lidé nežijí jen pro toho druhého, ale žijí pro celou společnost, není zde omezování vztahu k druhým, nesvoboda, majetnictví. V zamilovanosti žili lidé uzavřený okruh jen těchto dvou a láska byla jen pro ně, a ne pro ostatní. Vzájemně se omezovali, aby náhodou jeden nedal druhým více, než partnerovi. Žárlilo se na lásku k druhým, docházelo k omezování lásky k druhým, a proto její pramen ve vztahu časem vyschnul. Pokud totiž žízním po lásce a nemám ji pro druhé, nemůžu ji ani od druhých dostat a časem vyschnu.

Tři stádia vývoje v partnerství

V duchovním vztahu žena dává muži přízeň a muž ji za to oceňuje slovy. Dříve nejdříve muž oblboval ženu a pak mu teprve žena dávala přízeň.

Když žena stojí na vlastních nohách, tak může jít společně s mužem. Když žena nestojí na svých nohách, tak se přilepí na muže a jde jen on.

Kamarádka mi řekla: "V minulých vztazích jsem hledala oporu a nyní mám ve svém příteli podporu."

Ve vesmíru fungují tři stádia vývoje duše. Nejdříve má duše představy a chce, aby se jí naplňovaly, a když se jí nenaplňují, zlobí se. Nemá se ráda a chce se mít ráda prostřednictvím druhých. Žije ještě v iluzích a nesnaží se měnit něco na sobě, ale chce měnit vše na druhých. Stále se někam žene, prahne po prožitcích, darech, projevech lásky od druhých. Má strach být sama, neumí to. Chce být stále ve společnosti někoho i za cenu, že se zaprodá. Žije ve falši a lži, protože je slabá a neumí se prosazovat, a zároveň se bojí ztráty těch druhých. Podléhá naprosto partnerovi, jeho náladám, jeho požadavkům, podřizuje se. Nechce měnit myšlení, nechce jít do hloubky citů, zůstává ve všem na povrchu. Člověk je ještě povrchní.

Bude to člověk, který může být zábavný, ale přesto bude prázdný. V tomto vztahu se člověk dusí.

Ve druhém stádiu se duše poznává. Začíná si uvědomovat, jak fungují vesmírné zákony a ve vztahu vše jí vyhovuje a co jí vadí. Učí se mít ráda a tím i přijímat občas svoji samotu. Už jí nevadí. Ví, co nechce, aby jí činil ten druhý, a ví, co nechce činit druhému. Zná zákony příčiny a následku. Začíná být upřímná, už si nechce s druhými hrát. Tím, že se má ráda, je silnější a už se tolik nebojí o lásku druhých, vždyť už jí začíná objevovat v sobě. Už dokáže odejít ze vztahu, který jí nevyhovuje a přes hledání v druhých se učí hledat cestu k sobě. Nebojí se již vstoupit do svého nitra a do svých pocitů, nebojí se nahlížet na věci novým způsobem a uvědomovat si bolest ze ztráty, když mění myšlení.

Bude to člověk, který už nebude tak zábavný, ale budete se s ním cítit lépe, než s člověkem povrchním. V tomto vztahu se člověku ještě občas špatně dýchá.

Ve třetím stádiu se člověk má rád, a proto se již nestará o ostatní. Pobývá rád o samotě, nevadí mu, spíše se z ní těší. Umí si naplnit život sám, je tvořivý, má plno nápadů a i když je sám má mnoho přátel. Lidé z něho cítí sílu, a proto se k němu rádi vrací, neboť se u něho cítí v bezpečí. Tento člověk již nezasahuje do životů druhých, nechá je dýchat a i jemu se dobře dýchá. Nenechá se ničím omezovat a ani nechce nikoho omezovat.

Naučil se mít rád, a proto našel svoji druhou polovinu duše. Vytvořil v sobě klid a harmonii, a proto si stačí sám.

A právě v tomto třetím stádiu vývoje duše k vám může přijít partner, který se má již rád a také si stačí. Už nepotřebuje s nikým žít. V této době Vesmír spojí tyto dva jedince, a oni spolu mohou vytvořit vztah, po kterém všichni toužíme. Vztah plný lásky, pomoci, harmonie, porozumění, něhy, dotyků. Takovýto vztah lze vytvořit teprve v době, když najdeme svoji druhou polovinu v sobě. Už jsme celiství, a proto můžeme přijmout do svého života opět zase jen celistvou duši. Už se nenecháme spoutávat, vydírat, a zrovna tak ten druhý. Proto můžeme spolu vytvořit dvojnásobnou harmonii, kterou máme v sobě. V této době si žijeme pro sebe, ale nebráníme se trávit čas i s ostatními, pokud si to přejeme. Už dokážeme říci ne, nechci, nevyhovuje mi, vadí mi to atd.

Dokud hledáme někoho pro život, nenacházíme ho. Nebo ho najdeme a zase zjistíme, že to není ono. Teprve, když nikoho nehledáme, Vesmír nám dá člověka, se kterým je to ono. Takže nejdříve musíme hledat sebe a teprve, když se najdeme, Vesmír nám dá druhého, který se také našel. Takže nemusíme hledat partnera, je pro nás již připraven, když se umíme mít rádi.

A tak ve třetím stádiu vývoje partnerství můžeme prohlásit: "V bývalých vztazích jsem hledala oporu v těch druhých, teď je mi můj partnerem podporou. Žena už není slabá, už se nemusí o nikoho opírat, a proto dostává podporu ve svém růstu z Vesmíru prostřednictvím duchovního partnera, který ji chápe a podporuje ve všem, co dělá.

Přijde nám do života někdo, kdo naplňuje naše sny a představy, ale protože už víme, jak křehké dokážou být partnerské vztahy, a máme v sobě poznání z předešlých vztahů, dokážeme být bdělí a obezřetní i v tomto vztahu. Mnohdy vám duchovní partner do života přijde, ale vy to ani nepostřehnete, protože jste zaujatí svými představami. Už víme, jak snadno se dá rozbít vztah, a proto jsme i v tomto vztahu opatrní. Jsme stále u sebe, máme neustále okolo sebe svůj prostor, který si nenecháme vzít, neomezujeme a také se nenecháme omezovat.
Co se děje v duchovním vztahu

Duchovní partner vám vstoupí do života s vědomím srdce: "Tady jsem, dávám se ti celý a nic za to neočekávám a také nic od tebe nežádám.


V duchovním vztahu se muž a žena mají rádi očima. Vpíjí se jeden druhému do očí a zapomínají na celý svět. Skrze oči čtou v nitru toho druhého. Oni se totiž vnímají srdcem, kterým jsou spolu propojeni neustále. I když ten druhý není na blízku, je stále jakoby vedle. Toto jsme ve vztazích dříve necítili. Nemohli jsme, když jsme vše brali rozumem. Buď tu je a já ho vidím a můžu si na něj sáhnout, nebo tu není a já se o něj bojím.

Duchovní partner je nám přidělen

Nalezením sebe dojdeš ke své duši a pak půjdete ke slunci. Budete pod ochranou a vaše láska bude požehnaná. Obohacuj sebe tak, abys měla co dávat.

A tak duchovní vztah neboli partner v našem dvojpaprsku může přijít teprve tehdy, když už se máme rádi, umíme říkat věci přímo a vážíme si sami sebe. V této době jsme již celiství, už nehledáme vztah. Už si stačíme, vždyť jsme u sebe. Víme, co chceme a dopřáváme si to. A právě v této době k nám přijde duchovní partner, který je nám přidělen a je to přesně to, co jsme hledali celý život. Naše druhá polovina, naše představy naše touhy, naše snění. Vše v jednom. Už jsme se našli a tím jsme mohli najít i tu druhou naši polovinu z Vesmíru, která všechny životy hledala nás a my jí.

 

Než dojde k tomuto setkání s duchovním partnerem, musíme mít zpracovaný vztah s osudovým partnerem. Musíme si uvědomit chyby, které jsme stále ve všech životech dělali s tímto osudovým partnerem. Musíme si odpustit, a tím i poděkovat osudovému partnerovi, že nás mohl všechny životy učit stále stejné učení. Byly jsme natvrdlí a nechápali, ale nyní přichází ten krásný okamžik, že chápeme. Uvědomíme si, že osudového partnera budeme mít vždy v srdci, ale žít s ním nemůžeme. Splnil svůj úkol, naučil nás a může učit zase někde jinde. A teprve, když dojde v nás k tomuto smíření a my uděláme toto rozhodnutí, může přijít duchovní partner.

I tento duchovní partner nás učí. Musíme spolu projít i krize z minulých životů. Vzájemně si léčíme rány, které jsme si způsobili.

Věděla jsem, že když zvládnu osudového partnera, že přijde vztah za odměnu. Věděla jsem, že přijde muž a řekne: "Tady jsem a dávám se ti celý, nic si neponechávám." A k tomu také došlo v době, kdy jsem byla spokojená a opravdu už nehledala žádný vztah, neboť jsem došla k pochopení ve vztazích a věděla, že už tam nemůžu pro sebe nic najít.


Zkouška celistvosti v duchovním vztahu

Přišlo mi sdělení: "On ještě zanedbává hodnoty druhým a ty zanedbáváš hodnotu svou." Jaký je v tom rozdíl? Tím, že mi byl příliš nápomocný a chtěl dělat vše za mě a zalíbit se mi, tak vlastně nevěřil, že mohu být tak dobrá, že ty věci zvládnu sama a bral mi sebedůvěru, kterou si svým chováním kupoval. Já když směřovala svoji pozornost k němu, abych mu vysvětlovala, co má a nemá dělat, zanedbávala jsem sebe. Vesmír nás učil odpovědnosti každého za sebe.

V době, kdy mi dával lásku jen on, začala mi to vadit. Cítila jsem, že to není upřímné. Proč? Vždyť dělal jen to, po čem jsem toužila celý život. Rozuzlení přišlo. On má svojí duši u mě a proto se snaží dělat vše, co potřebuje moje duše. Já mám duši u sebe, a proto se snažím dělat jen to, co cítím. Najednou, když se naučíte cítit, vadí vám, že ten druhý neumí cítit. Nemůže umět cítit, když nemá duši u sebe a tím zanedbává svoje potřeby. On cítí jen mě a ne sebe, a proto nemůže být ke mně upřímný. Cítila jsem, že jsem ve vztahu upřímná, ale on je stále ten pohádkový princ, kterého jsem si vysnila. Najednou jsem věděla, že mě ten princ, po kterém touží každá žena, vadí. Chci upřímnost, chci city, a ne pohádku. Jak na to, aby se změnil? Když jsem celý život nedostávala lásku, ani v minulých životech a stále jsem lásku jen dávala, muselo dojít k naplnění touhy, aby se i tato moje touha zabila a já si uvědomila, že to není to, po čem opravdu toužím. Dnes už to vím, to po čem toužím, je soulad se vším, a ne jen s jedním člověkem. A když vám druhý ukazuje to, co jste dělali vy celý život proto, abyste to dostali, a najednou to dostanete, štve vás to. Vidíte totiž sami sebe a tu zbytečnost počínání. A tím vás ten druhý zabije a zničí vaše touhy. Proto, když se příliš obětujete pro něco, nebo pro někoho, zabijete sebe i to druhé. Aby něco žilo, musíte být stále sami u sebe, a ne u druhých.

Nevědomá láska - je láska k druhému, mám duši u něho, a ne u sebe.

Vědomá láska - je láska, kdy mám duši u sebe, a ne u toho druhého.

Nevědomá radost - je radost z toho, že mi ten druhý udělá radost.


Vědomá radost - je radost z toho, že si dělám radost poznáním a vším, co mě napadne.
Stejná situace z mého pohledu

Dlouho do noci jsem pracovala, a proto jsem si chtěla přispat. Přítel mi povídá, abych si odpočinula. Brzy ráno mu však zvoní telefon a mě to vyruší ze spánku. Sama si telefon na noc vypínám. Mám lehký spánek, jakož všechny znamení panny, a lehce mě něco vzbudí a pak už špatně usínám. Snažila jsem se ještě usnout, ale nešlo to.  "Říká, abych si odpočinula, a teď mě vzbudí telefonem, nevypne si ho." Povídám mu: "Už neusnu." Začal mě hladit, bylo mi to příjemné. Zeptala jsem se sama sebe: "Co teď chceš? Jít k počítači. Co ti pomůže? Být sama. Co ti uškodí? Nechat se hýčkat." Byla jsem překvapená touto odpovědí. Vždyť mi to bylo příjemné.

Ano, bylo tak příjemné, že bych se přes tyto příjemnosti nechala vtáhnout k mazlení, ale pak bych opět byla naštvaná, že jsem udělala něco, co jsem nechtěla, a co chtěl ten druhý. Vždyť mé srdce mi říkalo, že chce být samo a to mi pomůže a tohle, co se jeví jako příjemné, mi může ublížit. Byla to opět pro mne zkouška, zda se nechám zlákat pokušením nebo obstojím. Ano, až bychom se pomazlili, cítila bych v sobě neklid, protože jsem udělala úplně něco jiného, než jsem původně chtěla. Musíme být vždy u sebe a u svého původního záměru. Pokud naplníme záměr druhého, vždy nám pak s odstupem času nebude příjemně, nebo se nám něco nebude dařit. Úplně stejná situace jako s mojí dcerou. Vstala jsem tedy a šla do koupelny. V koupelně mi probíhaly v hlavě myšlenky: Tohle by sis ve vztahu nikdy nedovolila, věděla bys, že toho druhého naštveš, bála by ses, že odejde. Pozvala sis ho, tak by ses mu měla věnovat, jak by ses asi cítila ty v jeho kůži atd. Ale zajímavé na tom bylo, že to se mnou ani nehnulo. Bylo mi to jedno. Věděla jsem jen, co teď právě potřebuji. Vrátím se do ložnice pro mobil a přítel mi povídá: "Víš, ptal jsem se, jak ti teď můžu pomoci a přišlo mi - jen tím, že ti mám vysílat lásku. Je to pro mě také nové, dříve bych se naštval."

V duchovním vztahu se učíme dát prostor jeden druhému se vším, s jeho potřebou samoty, emocemi. Učíme se nezlobit na druhého, ale zároveň si hlídat sami sebe.

Říkám mu: "Víš, bylo mi to příjemné, ale kdybych zůstala, zabila bych v sobě svoji původní potřebu být sama, a tím bych pomalu zabíjela i náš vztah. Čím více zabíjíme v sobě své potřeby, tím více zabíjíme vztahy okolo sebe. Čím více děláme to, co cítíme, tím jsme spokojenější a tu spokojenost můžeme dávat druhému. Naplňovat své potřeby nám přináší radost, naplňovat potřeby druhých nám přináší smutek."

Po chvíli jsem cítila vděčnost za pochopení partnera, vrátila jsem se k němu a oba jsme procítili větší splynutí, než ke kterému by došlo před tím. Oba jsme obstáli ve zkoušce, a proto jsme oba cítili v sobě velkou radost.

V čem je rozdíl mezi osudovým partnerem a duchovním partnerem?

Osudový partner byl naším protikladem, vytahoval z nás naše stíny. Byl pro nás výzvou k tomu, abychom se stali lepšími.

Duchovní partner je již člověk, který odstranil své stíny, je tedy celistvý, a už nás nemusí učit jako osudový partner. S ním už můžeme spolupracovat.
S duchovním partnerem se dostáváme do rovnováhy přes tři roviny

Maminka mi sice umožnila přijít na svět, naučila mne mluvit, ale ty mne vracíš zpět k duši a připravuješ na cestu Domů. Tebe budu následovat. Jsi v mém srdci, jsi jeho součástí.

S duchovním partnerem se musíme dostat do rovnováhy, do středu ve všech třech rovinách života. V rovině materiální, duchovní a nakonec sexuální.

Nejdříve si s duchovním partnerem začínáme uvědomovat své hranice a nenecháme toho druhého za tyto hranice zajít. Většinou i v duchovním vztahu ještě jeden učí toho druhého, ale už jinou formou, než osudový partner. Toto učení je již odkryté a ten jeden ví, že to, co ten druhý chce, je správné.

S osudovým partnerem se většinou vztekáme, proč mi to dělá, když mě má rád? Osudový partner vám řekne: "Máš mé srdce." Ale vy to většinou necítíte, protože vám dává rány do srdce. Ale právě těmito ranami vás učí nebát se otevřít své srdce a naučit se cítit. A když se naučíte cítit a duchovní partner vám řekne to samé: "Máš mé srdce." Vy víte, že to tak je. Tomuto partnerovi jste schopni uvěřit, protože to cítíte.

V materiální sféře se učíme vyváženosti, aby jeden nevyužíval toho druhého, aby si každý pečlivě hlídat své finance a nepodporoval toho druhého, aby si neubíral svůj prostor na úkor toho druhého, aby si hlídal svojí svobodu. Je to někdy těžké, když jsme se dělili s tím druhým o vše, a nyní v duchovním vztahu to má být úplně obráceně. Máme se rádi, ale tohle je moje a tohle je tvoje. Nějak nám to rozum nebere, vždyť láska by měla být o tom, že vše je naše společné. Chyba, tam vždy mohl mít jeden navrch a jeden mohl druhého využívat. Takže my cítíme, že bychom se raději o vše dělili, ale naše srdce nám to nedovolí. A tak zpočátku zápasíme sami se sebou, chtěla bych mu dát, ale nejde to. Můj partner když u mě začal přebývat, chtěla jsem mu nabídnout jídlo, ale věděla jsem, že nesmím. Kdybych to udělala, už bych jela ve starých kódech hospodyňky, a on by si na to zvykl a bral by to jako samozřejmost. Tím, že jsem mu nic nenabídla, jsem ho postavila před situaci, musím se o sebe postarat, a tím ho učila samostatnosti a nespoléhat na ženu. Stále ta mateřská role ženy byla brána jako fakt, že se má starat i o muže. Ale mateřská role ženy spočívá v tom, že se bude starat o sebe a o své dítě, jak vnitřní duchovní, tak dítě narozené.

Druhá rovina je rovina duchovní. Jak jsme byli zvyklí se o vše dělit tak i ve sděleních byl nepoměr. Jeden druhému vyžvanil vše, měl potřebu se o vše podělit, a ten druhý jen mlčel a naslouchal. Pak se mohlo stát, že ten jeden měl pocit, že ten druhý mu ani nerozumí, když nic neříká a ten co naslouchal, byl otrávený z těch věčných žvástů. Když jsem šla lesem s partnerem, měla jsem krásný zážitek. Posadili jsme se pod starý strom a já prosila o uzdravení a přišlo mi sdělení: Neříkej mu vše, neděl se o vše, více mlč.

Respektovala jsem to a trpěla celou procházku. Tak ráda bych se o vše dělila, a najednou jsem cítila, že nesmím. Byla jsem překvapená z toho, co se najednou stalo. Partner sám od sebe začal říkat věci, které cítí, i své bolesti. Když jsem povídala jen já, nechtěl mě obtěžovat svými problémy, ale v mém tichu se rozpovídal o sobě. Najednou jsem cítila, že jsme si blíže. Vše, co vyladíme do středu, nás sblíží. Je zapotřebí, aby se žena příliš nerozdávala ve svých pocitech a tím nechala prostor i muži, aby se mohl vyznat ve svých pocitech a začít o nich povídat. Když povídá jen žena, muž ani nemá čas si své pocity uvědomovat, natož o nich mluvit. Když žena začne mlčet, vyvolá v partnerovi pocit, že by měl také něco říci, a jeho to nutí jít do svých pocitů a tím se sbližujeme.

Odpovědnost každý sám za sebe

 V duchovní vztahu se najdou dva jedinci, kteří jsou již celiství a mají ukotvit toto poznání ve vztahu. Jsou opět zkoušeni z Vesmíru, zda obstojí. Ale protože už znají teorii a mají již z praxe určité poznatky, Vesmír je nenechá vrátit zpět do starých kódů, jakmile se něco vrací zpět do původního chování, hned dostane člověk impulz z Vesmíru, že něco není v pořádku. Začne se cítit špatně, divně, slabě, podrážděně, člověk již má dobrou intuici a proto tyto pocity nezanedbává, ale více o nich přemýšlí a snaží se přijít věcem na kloub. Snaží se přijít na to, proč se cítí špatně.

Když jsem se seznámila s mým duchovním přítelem, ve vizi mu povídám: "Ale nesmíš mi ubližovat a on mi odpovídá, ale já to umím." Říkala jsem si, to jsem zvědavá, co mi přináší za učení. Zase nějaký chlap, který mi chce ubližovat. Byl však tak hodný, že jsem si nemohla stěžovat. Vždy říkal: "Vždyť si to zasloužíš!" Tato věta mi byla blízká z minulých vztahů. V minulém vztahu mi naopak partner říkal: "Ty si mě ani nezasloužíš" a nyní tento mi říká, že si to zasloužím. To je divné, tady bude nějaký problém. Musím si na to přijít. Vždyť slovo "zasloužit si" tak často používáme a všichni se snažíme si zasloužit přízeň druhých nebo si zasloužit lásku, pochopení, porozumění, pohlazení atd. Proč mi v minulém vztahu říkal partner, že si ho nezasloužím a tento, že si to zasloužím?

A najednou jsem si na to přišla po příjezdu z jednoho semináře. Když jsem odjížděla, ptal se mě partner, zda něco nepotřebuji. Řekla jsem mu, ať mi koupí limonády. Po návratu domů jsem našla doma nejen nakoupené limonády, ale i jablka a další věci. Rozhodila mě i televize vypnutá hlavním vypínačem, takže jsem musela vstát a přepnout si ji na dálkový ovladač. A najednou mi bylo divně. Proč mi zasahuje do mých věcí. Na takovém detailu jako je televize jsem pochopila, že mi začíná zasahovat do mé osobnosti a mého okolí. Tady nešlo o televizi, ale o uvědomění. Povídám mu: "A proč jsi mi koupil jablka?" "Protože tady byly a už nejsou." "Ale to neznamená, že když tu byly, že je jím." "Nevěděl jsem to." Můj přítel se mě chtěl zavděčit a tak by mi dělal vše, co by uznal za dobré, a ani by si nevšiml, že mi škodí a že mi zasahuje do mých věcí. A já zase, protože je tak hodný, tak mu přece nebudu ubližovat tím, že mu budu vytýkat maličkosti, to si přece nezaslouží.

A tak jsem si uvědomila, že kdybych si nepřišla na to, že když je někdo na nás hodný, že nás oslabuje o naši sílu dělat si věci po svém, protože mu přece nechceme ublížit, a tak budeme ubližovat sobě. Nebude se nám to líbit, ale přece nezraníme někoho, kdo je na nás hodný. Tím uvědoměním jsem si přišla na učení, které mi přinesl: "A nebudeš mě zraňovat, ale já to umím." On by nevědomky svojí ochotou potlačil moje rozhodování o sobě a tím i moji osobnost. Pomalu bych se stala jeho loutkou a on by svým příjemným přístupem mě dostal vždy tam, kam by chtěl. Začala bych jíst třeba i ty jablka, která mi koupil, když je tak hodný a tak na mě myslel, i když je nemám ráda. A tak bych postupně dělala více věcí, které nemám ráda ve snaze ocenit jeho úsilí. Oba bychom spolu hráli slepou hru, ze které by nebylo úniku. On by však touto hrou sílil, protože by stále více dokazoval své schopnosti a já bych ho stále více oceňovala a byla slabší, protože bych stále více na něm nechávala rozhodnutí a péči o sebe.

Došlo mi, že oba vztahy se vyvíjely stejně, že měly pro mě stejné učení, které bylo třeba rozeznat. A zase jsem si uvědomila, jak je důležité být ve středu a nevychylovat se z rovnováhy. Když mi přecházející partner říkal, že si ho ani nezasloužím, o to více jsem se snažila a tím se stala pro něho bezcennou, a čím více mi to říkal, tím více jsem slábla, protože jsem se chtěla zavděčit a zasloužit si jeho lásku. Měl pocit, že dává více než já a tím, že si ho ani nezasloužím a přitom realita byla úplně jiná.

V druhém vztahu naopak mi partner říkal, že si to zasloužím a tím, že se o mě začal starat, jsem se stávala opět loutkou v jeho rukách. Teď se sice snažil on, ale zase bych se dostala do stejné role, jako v předcházejícím vztahu. Mému partnerovi by narostlo ego a mohl toho časem využívat ve vztahu vůči mně.

Zamyšlení nad sexem

Aby člověk byl vším, musí projít vším. Když projde vším, stane se vším a cítí jen vnitřní naplnění vším a netouží již po ničem. Nemá ho co naplnit, když to vše již načerpal a teď si to nese v sobě.

A tak je to i se sexem. Aby člověk přestal toužit po sexu a aby se od něho osvobodil, musí si ho nejprve dopřát. Pokud jde duchovní cestou a myslí si, že sex může opominout, a že už ho má zpracovaný, když si ho zakazuje nebo ho odmítá, bude muset touto zkouškou a zkušeností ještě projít.

Člověk aby se dostal do vyšších vibrací, kde už ho sex nenaplňuje, ale naplňuje ho láska v mysli k druhému a ke všem, musí projít všemi zkušenostmi v této oblasti. Musí si uvědomit, že se nemůže milovat za peníze, že se nemůže milovat, když toho druhého nemá rád, že se nemůže milovat z prospěchu, že se nemůže milovat skrze poslušnost, že se nemůže milovat, když ho ten druhý uráží. Těmito a dalšími zkušenostmi musí projít.

Když přijde osudový partner, se kterým v milování splyneme, ale zároveň dostaneme lekci, skrze kterou si začínáme uvědomovat, že vše má své pro a proti, začínáme si uvědomovat své závislosti, stinné stránky a pracovat s nimi. Začínáme se zamýšlet, zda tohle mi stojí za to, co se děje okolo toho a tím se pomalu duše vrací k sobě. Už nechce utrpení z emocí, chce mít klid.

Zde se duše stává celistvou a teprve nyní může přijít duchovní partner, který se umí mazlit tak, jak nikdo před tím, se kterým netoužím po milování, ale po dotycích, při kterých se sexuální energie nabaží a nezůstává v těle jako při sexuálních orgiích. Mazlením se natolik uvolníme, že cítíme na konci slast a pohodu, a ne neklid z nenaplnění po sexu. A tak si toto užíváme, a stále více si začínáme uvědomovat své já a lásku k sobě, a čím více lásky k sobě začneme pociťovat, tím více si začínáme uvědomovat, že je to moc fajn, že ten druhý tu je, ale já už nepotřebuji tolik dotyků. Mám všechny dotyky v sobě a dokáži se dotknout svými pocity všeho a se vším splynout, a to mi dává takovou radost a lásku, že už ji nepotřebuji hledat jinde. Mám ji v sobě, a tak se časem láska duchovních partnerů promítá jen v jejich mysli.

Uvědomují si hloubku svého vztahu a stačí jim objetí, přitulení. Už tam není podmínkou sex, ten může být i nemusí, a ani jeden to od druhého neočekává, a ani jeden se necítí proviněný, že s tím druhým nespí. Tato svoboda dává prostor pro tvoření, a proto si duchovní partneři spíše tvoří svůj vztah hezkými věcmi a společnými zájmy, ze kterých roste jejich společná radost. Sex z nás vždy tahá jen emoce, ze kterých roste utrpení. A proto v duchovních vztazích již sex není, je tam jen láska k sobě a k druhým. Proto se jeden o druhého nebojí. Ví, že bez něj přežije. Nebojí se totiž už o zážitek sexu, o to, že se ten druhý o mě postará, že je mi oporou atd. Všechny závislosti jsou pryč, všechno naplnění mám v sobě, a tak se nemám čeho bát. Umím se o sebe postarat, umím být sám sobě oporou a všechno si nesu v sobě. V této době již souzním s celým Vesmírem a cítím jeho přítomnost ve všem.

Splývání duší

Tmavá noc se tiše snáší,
modrý plášť Zem přikrývá,
plný svitu hvězdných loučí,
jen Luna vše ohlídá.
Srdce v srdci tiše tepe,
to dvě duše spojeny,
kráčí spolu směrem k Slunci,
našli Ráj zde na Zemi.
Vesmír požehnal jim cele,
ukazují cestu všem,
kdo chce vidět, slyšet, nebojí se o sebe.

Lásko, z toho pláště, posetého světlem hvězd,
složím ke tvým krásným nohám proužek látky na pelest.
Budou svítit u tvé hlavy,
hlídat tvoje velké sny,
já na stráži pak budu, aby nikdy nezhasly.

 

( zdroj: http://www.zdenkablechova.cz )